Pohádka o Prdlence

Žila byla jedna holčička jmenovala se Lenka bydlela se svýma rodičema a měla takový jeden malý neduch ostatně jako každé malé dítě má něco někdo si kouše nehty někdo si strká prsty do nosu a pak jí holuby někdo je zase trošku ukřičený někdo zase trošku zakřiknutý no a Lenky nedu byl to že strašně prděla prděla tak moc že to bylo nesnesitelné to bylo to nikdy nikdo necítil takový puch který dokázala tahle mladá holčička vyprodukovat a proto že měla tento neduh se jí samozřejmě jako každému malému děcku přiřadila přezdívka ona si vyprděla přezdívku kterou jí říkali všichni včetně jejich rodičů byla to prd Lenka. Nikdo nebyl schopný přijít na to jak to že prdlenka tak moc prdí smrdí když ona ani jako nejedla nic jiného než ostatní děti neměla velký břicho neměla problémy její rodiče byli normální když si prdli tak to leck by nebylo ani slyšet a nic cítit ale prdlenka když si prdla tak to byl takový Bůh že se v celých místnosti nedalo být jednou si uprdla v kostele ve velkém obrovském kostele s vysokýma stropama a velký větrem všude kolem a stejně musela utéct i varhanářka která byla v druhým patře ještě než stihla utéct jsem musela vyzvracet z toho hrozného puchu farář zkoušel všechna různá zaklínadla avaka dobrá p***** pryč prde už tu nebuď všechny démony světa co smrdí a prdí z tebe potřebuju dostat a on je dostal jenže oni šli p***** a to byl takový smrad že z toho nakonec ten kostel skoro úplně spadnul až tak moc to smrdělo no takže to znamenalo že v podstatě prdlenka nemohla mezi lidi jelikož kdykoli se uprdla všichni kolem začli zvracet omdlívat dusit se a všemočně klid a ti co jsi stihli aspoň zacpat nos a nebo už byly tak zkušený a dýchali pusou tak se jim v puse udělala taková vyrážka že tejden nemohli jíst takže to znamenalo že prdlenka musela zůstat sama byla sama doma zavřená v pokoji rodiče jí dávali jídlo skrz neprodušnou díru ve dveřích a tak to šlo nějakou dobu.

Rodiče se snažili horen Baden pomocí ale nic nefungoval doktoři léčitelé šarlatáni vymítači ďábla stičkáři pábělé učitelky všechny možné věci zkusili ale prdlanka pořád smrděla a tak to pokračovalo nějakou dobu když jeden den prdlenka seděla na posteli a najednou ses pak postele vykouknul divný týpek byl takový celej revorený a hnědé a říká ahoj já jsem pan velký a jsem tvůj vnitřní posranek

Prdlenka se tak lekla až se z toho skoro pokazila uprdla se jako dlouho ne a smrděla až sama sobě což se jindy nedělo najednou se divila že panenky s tím nemá problém říká co ty jsi Tereza no já jsem přece ten důvod proč tak strašně prdíš a smrdíš no dobře ale teď nejsi ve mně a stejně jsem se uprdla jako blázen v tobě nechal svoji stopu a prdlenka říká takže kvůli tobě jsem tady musím být zavřená a nikdo mě nemá rád proč mi to děláš a mistr Hanky říká děláš si to sama já jsem tady protože se pořád strašně bojíš nesmíš se totiž bát pamatuješ si jak jsi tenkrát jako malinká ptala se zkusit tu novou věc jakou novou věc no přece zkusit se zeptat ta je ne holčičky tenkrát jestli si s tebou bude hrát a jenom protože jsi se jsi nepozná novou kamarádku a navíc ten strach v tobě stvořil mě pana hovínka a od té doby pokaždý když se něčeho bojíš tak se uprdneš prdlenka najednou ztichla a říká si no jo to je vlastně pravda zpětně jí to všechno docházelo vždycky když se uprdla předtím se něčeho bál a čím víc se bála čím víc to smrdělo jenže jak se přestat bát

jak se prestanu bat. zeptala se pana hovinka. ten chvili mlcel a pak se strasne uprd. smrdelo to az slzy tekly z oci. kdybych to vedel tak nejsem tady a nesmrdim tu jak nalesy. stejne jako ty sem se ja bal a ted za trest smrdim v tobe s tebou. musime na to prijit spolecne. ceho se ty nejvic bojis, zeptal se pan hankie. lenka se zamyslela a uprdla se. smrti povídá a jen ten pomyšlení na ni ji opět donutilo prdnout. co bude potom v tom nekonečnu.

Pan Hovínko chvíli mlčel. Seděl na okraji jejího bříška, nohy houpal do prázdna a tvářil se nečekaně vážně. „Smrti?“ zopakoval pomalu. Prdlenka přikývla. A jak jen na to pomyslela, ozvalo se z ní malé, nervózní prrrd. „No vidíš,“ povzdychl si pan Hovínko. „To je přesně ono. Strach je jako vítr v břiše. Když o něm moc přemýšlíš, začne foukat.“ Prdlenka si přitiskla ruce na bříško. „Ale co bude potom?“ zeptala se znovu. „Co je v tom nekonečnu?“ Pan Hovínko se podrbal na hlavě. „Víš...“ začal pomalu. „To vlastně nikdo úplně neví.“ Prdlenka se zatvářila překvapeně. „Nikdo? Ani dospělí?“ „Ani dospělí,“ řekl pan Hovínko. „Někteří si myslí, že je tam velké světlo. Jiní, že je tam klid. A někdo si myslí, že se člověk promění v hvězdu. Ale jisté je jen jedno.“ „Jaké?“ zeptala se Prdlenka potichu. „Že právě teď jsme tady.“ Prdlenka se zamyslela. Venku zpíval pták. Někde v domě vrzly dveře. A v jejím bříšku to tentokrát jen tiše zabublalo. „Víš,“ pokračoval pan Hovínko, „když se bojíš toho nekonečna, je to trochu jako když stojíš u velkého lesa.“ „Jakého lesa?“ nechápala Prdlenka. „Takového, kde nevidíš na konec,“ vysvětlil. „Když se na něj díváš z dálky, zdá se strašidelný. Tmavý. Nekonečný.“ „Ano,“ přikývla Prdlenka. „Ale když do něj uděláš jeden krok... najednou vidíš strom. Pak další strom. Pak slyšíš ptáky. A zjistíš, že les není jen strašidelný. Je taky plný života.“ Prdlenka chvíli přemýšlela. „Takže... smrt je jako les?“ zeptala se. Pan Hovínko pokrčil rameny. „Možná. A možná je to jen další dveře. Ale víš, co je zvláštní?“ „Co?“ „Že všichni lidé se bojí těch dveří... a přitom ještě ani nedošli k nim.“ Prdlenka se zamyslela tak hluboko, že tentokrát vůbec neprdla. „Takže já se vlastně bojím něčeho, co ještě není?“ řekla pomalu. „Přesně tak,“ usmál se pan Hovínko. „Strach má totiž rád věci, které si představujeme.“ „A co když to bude hrozné?“ zeptala se znovu. Pan Hovínko se podíval ven z okna. „A co když to bude krásné?“ odpověděl. Prdlenka chvíli mlčela. „To mě nikdy nenapadlo,“ přiznala. „Vidíš,“ řekl pan Hovínko. „Strach je jako kouzelník. Umí ti ukázat tisíc strašných obrázků. Ale zapomíná ti ukázat ty dobré.“ V bříšku Prdlenky to tentokrát jen jemně pšouklo. Pan Hovínko se zarazil. „Hele!“ řekl překvapeně. „Co?“ zeptala se. „Já... já mám pocit... že jsem zase o trochu menší.“ Prdlenka se usmála. „Možná,“ řekla, „protože jsem na chvíli přestala bojovat se strachem... a začala o něm přemýšlet.“ Pan Hovínko spokojeně přikývl. „Přesně tak. Strach totiž nejvíc smrdí, když ho zavřeš do tmy.“ „A co když ho pustím ven?“ zeptala se Prdlenka. Pan Hovínko se široce usmál. „Pak se z něj někdy stane jen malý...“ Prdlenka zadržela dech. A z jejího bříška se ozvalo skoro filozofické: pff. „...malý prd,“ dokončil pan Hovínko a zmizel na věky v nekonečnu.